sobota 2. února 2013

„Ty a český dělník“

Publikace Franze Seibotha z roku 1945 měla německým dělníkům v krátkosti přiblížit typické vlastnosti českých kolegů
Nedávno jsme si tu připomněli, že před 70 lety se do Německa vypravila první skupina českých umělců, která měla během svého šestitýdenního turné českým dělníkům v Říši poskytnout malé rozptýlení prostřednictvím svého kulturně zábavného pořadu. V té době, tj. počátkem roku 1943, byly podnikány první kroky k tomu, aby se postavení českých dělníků pracujících v Říši formálně sjednotilo tak, aby skutečně ve všech župách byli postaveni na roveň německého dělníka. Zmínili jsme také jméno člověka, který se zodpovídal za „péči o českého dělníka“ v Německu a měl tyto záležitosti koordinovat s Německou pracovní frontou (DAF), pod kterou plnění tohoto úkolu, tj. péče o německé a zahraniční dělníky, spadalo – byl jím Franz Seiboth (pověřenec státního ministra pro Čechy a Moravu pro táborovou péči). Člověk, který měl později na starosti i zaobírání se stížnostmi a přáními, které formou dopisů zasílali čeští dělníci ministru Emanuelu Moravcovi.

Až teprve počátkem roku 1945 vychází v pražském nakladatelství Německé pracovní fronty malá ilustrovaná publikace s názvem „Ty a český dělník“, jež měla jednoduchou formou seznámit německého dělníka, který se ve svém podniku v Říši dennodenně setkával s českými spolupracovníky, s typickými vlastnostmi „Čechů“, se zvláštnostmi a přednostmi českého národa. Autor se samozřejmě snažil o co nejstručnější a nejvýstižnější popis a tak sepsal krátkou příručku, která měla Němcům, kteří přicházeli poprvé v životě do styku s příslušníky českého národa, vylíčit v podstatě s kým mají tu čest. Jistěže se autor tak ani nemohl vyhnout určitým klišé, pro nás současníky je ale obsah této příručky názorovou a komprimovanou ukázkou toho, jak v zásadě německý nacionální socialismus nahlížel na český národ – a to bez přikrášlování ale také i bez zkreslování, se kterým se dnes hojně setkáváme.

Krátkou předmluvu pro toto dílko napsal Franz Mende, vedoucí Úřadu pro pracovní nasazení Německé pracovní fronty (DAF). Uvedl zde: „Ve směrnicích, které vydal říšský vedoucí dr. Ley ohledně postavení pracovních sil příslušníků cizích národů v německých podnicích, se mj. praví, že jednotlivého dělníka cizí národnosti máme ctít a uznávat nejen pouze jako pracovní sílu, nýbrž také jako příslušníka svého národovství. Zkušenosti ukázaly, že se to v mnoha případech snadněji říká než činí, a sice tak dlouho, dokud je v německém národě jen mizivá znalost cizích národů, která musí být podkladem pro respektování a uznání. Proto je záslužné, že prostřednictvím předkládaného pojednání z povolaných úst je poskytována možnost opravdu si přivlastnit ony znalosti českého národa, které jsou bezpodmínečně potřebné pro správné zacházení s českými pracovními silami na říšském území. Právě u českých pracovních sil, jejichž počet je velmi značný, jejichž vedení a výkon jsou téměř všude uznávány za bezchybné a kteří jsou s Německou říší státoprávně spojeni v celku zvláštním způsobem, je obzvláště důležité, aby se s nimi nakládalo odpovídajíc jejich svérázu. Mohu tomuto pojednání proto popřát pouze jeho co možná nejširší rozšíření a nejpřesnější povšimnutí všemi služebnami DAF a vedoucími podniků, zástupci podniků a vedoucími táborů.“ Následující text je doslovným překladem pojednání Franze Seibotha.

***

Znáš českého spolupracovníka?

Protože jsi nyní každodenně ve styku s českými dělníky, stojíš s nimi v jedné továrně, vidíš je nasazovat sílu a své schopnosti pro stejný cíl, pro který pracuješ také Ty, znáš už některé z jejich zvyklostí a máš přesto někdy pocit, že nevíš jak si k nim najít cestu – přeci jenom jsou to cizinci… … zadrž! Nečiň žádnou tečku za těmito myšlenkami, není to domyšlené do konce. Cizinci? Tak je přeci poznej! Tato malá knížka ti přitom chce pomoci.

„Dovolte, abych se představil: Novotný – z Kolína“

Domníváš se, že se nevyplatí navazovat známost s jednotlivcem? Nuž, pak ti je představím všechny: „Čechy – z Čech a Moravy“.

Když poznáváš člověka, tak je jednou z tvých vůbec prvních otázek, odkud přichází. Nechci vyprávět o vlasti Čechů. Byly kdysi doby, - a není tomu dokonce ani tak dávno – kdy pro mnohého Vnitroněmce se Čechy a Morava jevily jako země mimo Říši někde blízko k Balkánu. Obyvatelé byli bez rozdílu „die Böhmischen“. Mnohý se opravdu pořádně dozvěděl až v letech 1938 a 1939, že v těchto zemích kromě 7 milionů Čechů žije také 3,5 milionů Němců – sudetští Němci, a že, geograficky správně posuzováno, přeci leží uprostřed Říše. Nejdříve muselo učinit neblahé maloněmecké myšlení místo myšlení velkoněmeckému: Dnes je to již samozřejmostí, že staré říšské země Čechy a Morava jsou neoddělitelnou součástí Velkoněmecké říše. Stejně tak je samozřejmé, že statisíce českých dělníků na té či oné straně protektorátních hranic pomáhají kout zbraně pro vítězství Říše.

Země – člověk

Uprostřed v srdci Německa leží bohaté a krásné, Němci a Čechy milované staré říšské země Čecha a Morava. Úrodná rovina, pohoří, údolí, města a vesnice jako v Německu: středoněmecký ráz krajiny. Sídelní forma Němců a Čechů v této zemi je stejná. Čechy a Morava leží naprosto v oblasti německé kulturní půdy. Jeden český přírodní badatel pronesl proto příznačný výrok, že pokaždé, když se vracel z Francie do Čech, se při překračování alsaských hranic už cítil téměř jako doma. Z hlediska rázu krajiny není tedy českému dělníku jeho nové okolí – pokud se jedná o krajinu středoněmeckého krajinného charakteru – cizí. To pro něj znamená značné usnadnění, aby se v nových poměrech mohl brzy cítit jako doma. Čechy a Morava jsou v průměru hustěji osídlené než Německo. Pilný lid obdělává jejich úrodnou půdu, jejíž výnosy zrna, pšenice, cukrové řepy, zeleniny a ovoce jsou dnes vyšší nežli potřeby země.

Ještě více lidí ale na sebe navázal průmysl a řemeslnictví. Čechy a Morava byly zbrojírnou rakousko-uherské monarchie. Podniky Škoda v Plzni, velké brněnské zbrojovky, významné železárny v Kladně, to vše jsou dnes také pojmy ve Staré říši. Ač to byl německý rolník, který přinesl do země pluh, německý stavebník, který nechal postavit města – všechna česká města s jednou jedinou výjimkou jsou německého založení – ač byl to německý horník, který začal těžit nerostné bohatství, byl to německý inženýr, který nesl hlavní podíl na výstavbě mohutného průmyslu Čech a Moravy, Čech ale držel a drží krok. Německý vzor, německý výkon byly Čechu vždy pobídkou, aby se vyrovnal německé výkonnostní úrovni. Rozkvět všech živnostenských odvětví, zušlechťování skla, zpracování dřeva, hospodářství přediva a oděvnictví, výroby poživatin, cukrových rafinerií, těžkého průmyslu, to vše je důkazem toho, že se to Čechům beze zbytku podařilo. Je to v neposlední řadě jejich vysoce vyvinuté školství, které zůstalo i v dobách Československé republiky úplně orientováno podle osvědčených školních forem Rakousko-Uherska, jež jim umožňuje toto udržování tempa. K tomu se přidružuje u většiny Čechů existující nadání pro duchovní chápavost, bezpodmínečná schopnost se přizpůsobovat německým poměrům a ctižádostivost v tom, že ve srovnání s jiným národem nechtějí být v ničem pozadu.

Nezapomínejme také, že v Češích proudí poměrně mnoho německé krve, která představuje jeden z nejpodstatnějších příčin jejich dovednosti.

Císařský lesk ve zlaté Praze

Věděl jsi, že Praha byla ve středověku po celá desetiletí hlavním městem Říše? Že císař Karel IV. ve 14. století učinil z Prahy „Zlaté město“ stavbou svého pyšného císařského hradu „Hradčín“, nádherného vltavského mostu, který se po něm pojmenoval na Karlův most? Že velký německý stavitel Peter Parler ze Schwäbisch-Gmündu postavil nejen Chrám sv. Víta a Týnský kostel v Praze, nýbrž také vytvořil v jiných městech svědky německé říšské příslušnosti? V Praze byla založena první univerzita Říše a střední Evropy. Čechy a Morava nesou německou tvář!

Bojová půda dvou národů

Co říkal Čech k tomuto zahrnutí jeho vlasti do německého životního prostoru? Jako malý slovanský národ se Češi nemohli ve své kulturní výši měřit s Němci. Sami to rozpoznali a jejich králové povolali německé rolníky, řemeslníky a horníky jako kolonisty do země. Německý výkon a německý vzor téměř úplně Čecha vyrovnal německé kulturní úrovni. K tomu se ještě přidal silný příliv německé krve do českého národního tělesa, o čemž svědčí mnohá německá jména mezi Čechy. Ačkoliv Čechům z tohoto těsného kontaktu vzkvétalo tolik užitku, nepociťovali vůči tomu vždy vděčnost. Období prospěšného soužití obou národů se střídala s nacionálními povstáními českých fanatiků, jejichž následkem vždy nastoupil nepříznivý kulturní obrat. Ale vždy se Češi podřídili spravedlivému vedení Říší, která dbala na jejich národní záležitosti.

Do budoucna chceme proti tomu z příkladu Rakousko-Uherska vyvodit, že každým nacionálně uvědomělým národem bude odmítáno slaboučké a vrtkavé vedení, které o uznání cizího národa neusiluje jinak než cestou nedůstojného vnucování se. Jako dík za to, že Habsburkové upřednostňovali Čechy vůči Němcům, byli za světové války přeci zrazeni a v rozhodující hodině necháni na holičkách. To je ponaučení …

Malé slabiny a jedinečné rysy

Nechť Ti tyto osobitosti samy o sobě jako letmá hra písmen osvětlí charakter Čechů. Snad pak mnohé lépe pochopíš …

Důvěřuj, ale komu?

Čech Ti nedůvěřuje. Zřídka jen se od něho dozvíš jeho skutečný názor. Je opatrný, obzvláště v kritických chvílích a v cizím okolí. To nemusí být vždy vědomé maskování, ale jenom právě opatrnost. Své opravdové pocity a názory nevystavuje navenek: mlčí – z opatrnosti. Čech má svou hrdost, svou zcela svéráznou národní hrdost. On o tom mnoho nenamluví. Ale pokud jeho národ někdo urazí, tak vzplane náhle jeho národní uvědomění a začne nenávidět. S tím, který ctí jeho národ, s tím vychází dobře. Pro nějaký žebříček národů nemá žádné pochopení. Chce, aby se s ním také daleko od domova zacházelo jako s rovným mezi rovnými. Dnes o to více, protože Čechy a Morava patří k Říši a Češi nechtějí být pokládáni za cizince. Možná ale pramení právě tato zdůrazněná národní pýcha malého českého národa přeci z onoho nikdy nepřiznaného pocitu méněcennosti vůči velkému německému národu. Když se Češi potkají v cizině, pokaždé hlasitě vyjadřují své národnostně sdruženecké pocity. Je to impulsivní radost, která odpovídá živému temperamentu Čechů a není jim proto třeba vždy podsouvat provokativní úmysly.

Imponuje pouze výkon

Nemůžeš Čecha nutit k práci a výkonu levnými prostředky. Jemu imponuje pouze příklad. Chce tvořit samostatně a ze sebe sama. Potřebuje energetické, spravedlivé a příkladné vedení. Má úctu k nadřízenému, který se beze zbytku vkládá do práce. Opravdovou kapacitu svého nadřízeného uznává. Sám usiluje vždy o vykonání něčeho správného. Každé omezení a obřezání jeho osobní svobody pociťuje o to více tíživěji, že směl být v „demokratickém“ Benešově státě po 20 let „státním národem“ postaveným před Němci a ostatními „menšinami“.

„Přísná kritika“

Čech rád a hodně kritizuje. Pouze sebe samotného přitom vynechává ze hry. Kritizuje rodiče, příbuzné, přátele, učitele, nadřízené, všechna možná zařízení, zásady atd. Přitom je jeho kritika často velmi neškodná a projevuje se více jako hnidopišské kritizování. Ale přeci to poukazuje na dobré pozorovací nadání, na přísný zrak, který negativní jevy dokáže přehlédnout mnohem hůře než ty pozitivní.

Šaty dělají člověka

Je neděle. Mladý muž se loudá podél chodníku, ruce v kapsách od kalhot, nevážně se jen tak prochází, jako kdyby celý týden nic jiného nedělal. Ale prohlédni si ho: Světlé kalhoty s puky ostrými jako nůž, tmavočervená hedvábná košile se světlou kravatou, dlouhá dobře pasující lněná bunda, jejíž opasek je pevně přitažen, hnědě opálený obličej – čím hnědší, tím krásnější – dlouhé namaštěné vlasy mistrovsky sčesané ve vlnách dozadu – moderní mladý muž v neděli. Nebyl bys schopný říct, zda o všedních dnech seděl u psacího stolu nebo před sebou tlačil kolečkový vozík. Čech hodně dá na moderní, švihácké ošacení. A pokud jej jeho práce o všedních dnech nutí nosit podnikový oděv, v neděli chce být ušlechtilý. Ano – šaty dělají člověka.

Rozmazlený?

Také Ty máš svá oblíbená jídla. Češi také. Zde si jeden národ vytvořil recepty, kterými také fajnšmekři jiných národností rozhodně nepohrdnou: buchty, koláče, palačinky, škubánky lívance, švestkové knedlíky a především vepřové se zelím a knedlíky – ach, Češi vědí, co dobře chutná. Jejich země je bohatá a na jídle se nešetřilo. Kladl se důraz na dobré a mastné jídlo. Moučníky jsou oblíbenější než jídla z brambor. A byly tu delikatesy: pražská šunka a uzeniny … nechci Tě déle trápit. Česká kuchyně se vedle té vídeňské může ukázat. Proto Čechovi nezazlívej, pokud pro Tvůj Eintopf může sebrat málo nadšení, pokud nejí tak rád jídla z brambor a toužebně myslí na svoje knedlíky a ty ostatní moučníky. Nezazlívej mu, když mu nechutná žádné jiné pivo tak dobře jako jeho Plzeň, co se týče piv, tak on je znalcem. A pokud mu chceš udělat radost a je to celkem únosné, tak mu umožni českou kuchyň. Bude ti vděčný, když pocítí, že věnuješ jeho svérázu pozornost.


Kopaná. Národní vášeň Čechů.

V každém městě, dokonce v těch nejmenších, najdeš nějaký český klub kopané. Tam, kde se sejde jedenáct Čechů, se zakládá hned fotbalový klub. Čech je fanatikem svého klubu. Ten kdo nehraje, je aspoň nadšeným divákem. Mají mít svůj sport ve svém volném čase, pokud slouží rekreaci, odpočinku a posílení. Soutěžím mezi německými a českými sportovními mužstvy je dobré se vyhýbat, protože Češi z každého takového sportovního utkání udělají národní zkoušku síly mezi Němci a Čechy.



Klub je vůbec nejrozšířenější udržovanou formou družnosti. Téměř každý patří k nějakému tenisovému klubu, veslařskému klubu, plachetnicovému klubu atd. Čech miluje družnou spřízněnost. Ale ta končí většinou jen v povrchním styku a není v každém případě tím, co nám Němcům znamená pojem Kameradschaft.

Potěšení „usedlejších“ lidí

Ve vlaku a u pivního stolu se kopaná hrát nedá. A co pak Čech dělá? Hraje karty, vytrvale a vášnivě. Raději o peníze než bez vkladu, to je jasné. Ale vyloženou hazardní hru je přeci jen vidět pouze zřídka. Nech mu jeho potěšení.

 České muzikantství

Muzicírování patří k Čechům. Podnikají své víkendové výlety s kytarou, zpívají po pracovní době se svou tahací harmonikou, všichni mají kapely: hasiči, pošťáci, železničáři… Dělají svou typickou českou dechovou hudbu. Zpívají ale také ještě často své zádumčivé lidové písně. Ale mají také ještě hodně nazbyt pro moderní taneční a jazzovou hudbu a umějí v této oblasti hodně snést. Na místo jejich národních písní se čím dál častěji dostává moderní šlágr, který se o to víc zpívá, čím sentimentálnější je. Moderní tance jsou velmi oblíbené a téměř úplně vytlačily lidový tanec. (-lb-)

Dokončení ZDE